Skorkoviny

Když jsem před rokem našla v Chorvatsku mořem vyplavenou první panenku Antoniu von Praprato, ani v duchu mě nenapadlo, že za půl roku si odvezu druhou Růženku Dolores z ostrova Pašman a v nejnovější mé panenkovské historii pomůžu znovu na svět další tamní paně. Po renovaci Slečny Hortenzie jsem nabyla přesvědčení, že ušít ručně jakékoli šatičky, nebude v budoucnu pro mě žádný problém. Přítelkyně Ana (psáno slovinsky) nemohla uvěřit, že by někdo mohl sbírat staré panenky, opravovat je, šít a plést na ně, vymýšlet jim příběhy a ještě barvitě vyprávět všude, kam přijde. Byla jsem zřejmě hodně přesvědčivá, neboť znenadání vytáhla z krabice starou punčku (panenku) vnučky Sandry. Vzplála jsem nadšením, jen jsem uviděla v dětské mikině oblečené, špinavé, zubožené a se zlomeným vazem cosi, co účesem připomínalo pankáče a bylo více než před dvaceti lety určeno italským výrobcem ke hraní. Aniž bych znala dosah svého rozhodnutí a možnosti polních podmínek bez šicího stroje, slíbila jsem, že dokonce našeho pobytu ji opravím a ošatím. K renovaci jsem si vyptala dvě stejné seprané utěrky – letitá pana by měla mít nový oděv ze starého materiálu, růžový plátěný ubrus, dětský bryndáček, hromádku různobarevných bavlněných přízí, košíček jehel od pražského výrobce a bílé šicí nitě. Pletací jehlice, háčky na háčkování jsem měla vlastní. Pokračování příště MSF